MČR v paradrezuře 2016 - očima paní Loudové

Několik let po sobě jsem se zúčastnila MČR v paradrezuře jako rozhodčí. Vždy se tato akce konala jako samostatná a v areálu na Hradišťku. Tentokrát jsem byla jen divák a dorazila jsem speciálně kvůli paradrezuristům.

Pro letošní rok bylo toto mistrovsví spojeno s MČR-D a konalo se ve Zduchovicích. Pro jezdce paradrezury byly v rámci možností vytvořeny ze strany pořadatele podmínky pro nerušený průběh – opracování v hale a soutěže na obdélníku vedle haly, kde byli odděleni od ostatních soutěžících. Oddělení až moc dokonalé – soutěže se konaly prakticky bez diváků.

Chyběla však nástupní rampa pro jezdce, kterou slíbila dodat manažerka komise. Přítomní si vytvořili nástupní rampu sami z palet, které našli po areálu. Chyběl speciální stevard, přítomní stevardi nebyli dostatečně poučeni o tom, jak dlouho před startem smí sedět na koni pomocník a kdy už na něm musí sedět jezdec. Pochopitelně nevěděli nic ani o kompenzačních pomůckách apod.

Zkusila jsem se, po několika rozhovorech se zúčastněnými, podívat na toto klání z pohledu soutěžících. Kdo zná Zduchovický areál i areál na Hradišťku, snad pochopí.

Vžijme se do role jezdce na vozíku nebo o berlích: musí se nějak dostat k hale, kde mu pomocník pohybuje koně. Pokud potřebuje navštívit toaletu, musí objet nebo obejít opracoviště a celé kolbiště, navíc nájezdová rampa u budovy je až na jejím opačném konci (cesta o berlích tam a zpět – více než 40 minut). Nehledě na to, jak je tato cesta nerovná, byla jsem svědkem toho, že tu jedna z jezdkyň upadla. Jiný z jezdců si chtěl zkrátit cestu k budově průchodem mezi stájí a opracovištěm a tam upadl dokonce opakovaně. Podobné je to s přístupem k ustájeným koním, navíc koně těchto jezdců byli ustájeni většinou na vzdáleném konci stájí. Vstoupit do restaurace je další problém – je na poměrně vysokém podiu.

Dekorování celé tříkolové soutěže se konalo před věží rozhodčích bez koní, ti byli po urgencích zúčastněných přivedeni a tvořili kulisu slavnostního aktu. Do prostoru před věží museli postižení jezdci vstoupit nebo vjet bočním vchodem (jet vozíkem v písku nebo jít s berlemi, nic moc) – schůdky u věže rozhodčích jsou pro ně přímo nebezpečné. Otec jednoho ze soutěžících to shrnul slovy: „Všechno daleko“.

Zamyslet by se nad tím měli především ti, kdo toto spojení mistrovských soutěží navrhli a schválili do areálu, který nesplňuje základní podmínku pro paradrezury – bezbariérovost. Obzvláště, když se tyto závody již léta konají s mezinárodní účastí, jezdců paradrezury přibývá a máme v této disciplíně i jezdkyni, která se kvalifikovala na paraOH. Pro všechny tyto jezdce je mistrovství republiky nejen vrcholem sezony, byla to vždy akce jen pro ně, diváci tu byli kvůli nim. Bylo to vždy příjemné setkání těch, kteří bojují s nějakým hendikepem a našli v jízdě na koni smysl života. V letošním roce odjížděli z mistrovství značně rozčarováni.

 Pavla Loudová